Je sobota ráno a za oknem to na žádné velké dobrodružství zrovna nevypadá. Obloha je šedivá, sluníčko se někde schovalo a venku to pěkně studí. Člověk by nejraději zůstal doma, uvařil si čaj a nikam se nehnal. Jenže my už máme jiné plány.
„Tak co, Eliško, jedeš?“ ptám se. „A kam vlastně?“ „Na hrad Ronov.“ Eliška se na mě podívá tím svým pohledem, který dobře znám. Je jí jasné, že mám zase nějaký nápad, při kterém se bude muset chodit do kopce a délka cesty a bloudění bude nezámá. Nakonec ale vyrážíme. Čeká nás jednodenní výlet na Ronov, zříceninu hradu nedaleko Blíževedel na Českolipsku.
Cesta ubíhá a počasí se zatím příliš nezlepšuje. Když vystupujeme v Blíževedlech, první, co nás přivítá, je studený vzduch. Eliška si přitáhne bundu ke krku a já začínám přemýšlet, jestli jsem si nevzal o jednu vrstvu oblečení méně, než by bylo rozumné.
„Tati, mně je zima.“ „Tak šlapeme, ať se zahřeješ.“ „A když ne?“ „Tak budeš mít zmrzlý nos.“ Směju se. „Ten už mám.“
A tak vyrážíme směrem k Ronovu. Zpočátku se jde docela dobře. Cesta nás vede krajinou kolem vesnice a postupně se přibližujeme k výraznému čedičovému kopci. Ronov je z dálky nepřehlédnutelný. Zvedá se nad okolím a na jeho vrcholu se mezi stromy ukrývají zbytky starého hradu.
„Tam teda jdeme?“ ukazuje Eliška nahoru. „Přesně tam.“ „Ach jo, proč si ti lidé stavěli hrady vždycky na takových kopcích?“c„Aby na ně nepřítel nemohl tak snadno.“ „A taky aby tam návštěvy nemohly snadno.“ Brblá Eliška trošku. Musím se zasmát. Vlastně má pravdu. Kdyby tehdejší hradní páni viděli dnešní výletníky, kteří se do kopce škrábou s batohem na zádech, možná by se divili, proč to dobrovolně podstupujeme.
S přibývajícími metry se cesta začíná zvedat. Les kolem nás houstne, pod nohama přibývá kamení a pohodová procházka se mění v poctivý výšlap. Na některých místech je potřeba dávat pozor, protože kameny pěkně kloužou.
Eliška se zastaví a otočí se ke mně. „Tak tedy, jak je to ještě daleko?“ „Už kousek.“ „To říkáš vždycky.“ „Protože kdybych ti řekl pravdu, možná bys tam nešla.“ „Já bych šla. Ale chtěla bych vědět, do čeho jdu.“
Tohle je argument, proti kterému se těžko něco namítá. Pokračujeme tedy dál. Já se snažím tvářit, že mám dost sil, a Eliška zase statečně předstírá, že ji ten kopec vůbec neunavuje.
Nakonec se mezi stromy objeví první zbytky kamenných zdí. Jsme nahoře. Ronov dnes není žádný zachovalý hrad s opravenými věžemi a vybavenými komnatami. Zůstaly tu části opevnění a zdiva, které pomalu obrůstají zelení. Právě v tom je ale jeho kouzlo. Člověk se může volně procházet mezi kameny a představovat si, jak to tu vypadalo před několika staletími.
„Tati, a kde tady bydleli?“ „Někde v těch budovách, které tu kdysi stály. Byly tu obytné prostory, nádvoří a opevnění.“ „A měli tady taky záchod?“ „Určitě. Jen bych ti nedoporučoval hledat ho.“ „No já bych ale jeden docela potřebovala.“ Eliška se směje a já se rozhlížím po zbytcích hradu. Ronov vznikl pravděpodobně ve třetí čtvrtině 14. století. Jeho založení se spojuje s pány z Klinštejna, jednou z větví rodu Ronovců. Přesné datum ale neznáme. Významnou přestavbou prošel v první polovině 15. století za Viléma z Illburka. Hrad získal mohutnější opevnění a jeho poloha na strmém kopci z něj dělala dobře chráněné sídlo. Jenže ani takové místo nemělo budoucnost jistou. Majitelé později dali přednost pohodlnějšímu bydlení a roku 1608 se Ronov uvádí jako pustý. Za třicetileté války se v jeho zdech ukrývali lidé z okolí. V roce 1643 však hrad napadli Švédové a vypálili ho. Z někdejšího sídla zůstala zřícenina, kterou dnes pomalu pohlcuje les.
Eliška mezitím obchází kameny a hledá, co by se tu dalo objevit. „Myslíš, že tady někdo schoval poklad?“ „U takového hradu by mě to vůbec nepřekvapilo.“ „Tak ho pojď hledat.“ „A co když ho najdeme?“ „Tak si ho rozdělíme, ty půlku a já třičtvrtě.“ „To zní spravedlivě.“ „Ale dolů ho neseš ty.“ „No, to taky zní spravedlivě.“ Povídám. Eliška se chechtá. „Máš větší batoh.“
K Ronovu se váže několik starých pověstí. My si ale dnes připomeneme jednu, která se k tomuto místu hodí snad nejvíc. Vypráví se o hadí královně, která měla mezi ostatními hady zvláštní postavení a na hlavě nosila zlatou korunku. O jejím pokladu se dozvěděl hradní pán. Zatoužil po zlatě a pokusil se korunku získat. Jenže hadí královnu podcenil. Jeho snaha málem skončila tragicky a korunku nakonec nezískal. Podle pověsti se jeho duch po smrti dál toulal po hradě.
„Tati, a myslíš, že tady opravdu žila hadí královna?“ „To ti bohužel potvrdit nemůžu.“ „A ten duch?“ „Toho jsem tu zatím taky nepotkal.“ „Tak to je dobře. Já už mám dost studený nos, ještě aby mě tu honil duch.“ A tím je naše pátrání po pokladu pro dnešek ukončeno. Hadí královna si své zlato zřejmě dobře hlídá.
Na vrcholu se chvíli procházíme a užíváme si výlet. Počasí sice není zrovna pohlednicové, ale i zatažená obloha má v sobě něco zvláštního. Les je tichý, mezi stromy se drží chlad a staré kameny vypadají, jako by tu stály odjakživa.
V roce 1845 nechal litoměřický biskup Augustin Bartoloměj Hille na Ronově zřídit křížovou cestu. Při jejím budování byla odstraněna část zříceniny někdejšího paláce a na vrcholu byl vztyčen kříž. Křížová cesta byla později upravována, ale postupně zanikla. Dnes tu člověk vnímá především přírodu a pozůstatky hradu. Ronov je chráněnou přírodní památkou a kromě historie stojí za pozornost také jeho čedičové podloží, kamenné sutě a lesní prostředí.
Ještě se rozhlédneme po okolní krajině. Eliška si upravuje čepici a já vytahuji něco k zakousnutí. Na vandrech totiž platí jedno důležité pravidlo,hladový vandrovník není dobrý vandrovník.
„Tak co, Eliško, stálo to za to?“ „Jo. Ale příště bych chtěla nějaký hrad, kam se nemusí tolik do kopce.“ „Tak to budeš muset najít.“ „Já?“ „No jasně. Ty už jsi zkušená vandračka.“ Eliška se jen usměje a já balím poslední věci do batohu. Čeká nás cesta dolů, která si žádá stejně opatrné kroky jako výstup. Kameny jsou místy kluzké, a tak žádné závodění nepřipadá v úvahu.
Když se konečně dostáváme zpátky na pohodlnější cestu, ohlédnu se. Ronov se pomalu ztrácí mezi stromy. Z vrcholu už nejsou vidět jednotlivé zdi, jen kopec, který se zvedá nad krajinou. Sobota nám sice nenabídla sluníčko ani teplé počasí, ale to vůbec nevadí. Prošli jsme se, objevili další kousek naší země, připomněli si starý hrad a jednu pověst, která k němu patří. A hlavně jsme zase strávili den spolu.
Eliška má červené tváře, já prochladléé ruce a oba víme, že doma přijde na řadu pořádný teplý čaj.
„Tati?“ „Copak?“ „Příště pojedeme zase někam?“ „To víš, že jo.“ A co ta TacaBaya, chci vidět tu boudu co byla v tom videu naživo. A tak je jasné, že naše další sobotní dobrodružství už někde čeká.
—
Náš výlet začínáme v Blíževedlech. Odtud se vydáváme po červené turistické značce směrem na Ronov. Cesta nás vede vzhůru krajinou a postupně se přibližujeme k výraznému čedičovému vrchu, který nad okolím rozhodně nepřehlédneme. Trasa vede přes Hřídek a dál nás přivádí až pod samotný hrad.
Závěrečný výstup na Ronov je strmější a místy kamenitý. Tady už je potřeba zpomalit a dávat pozor na každý krok. Odměnou nám ale budou zbytky středověkého hradu, příjemné zastavení na vrcholu a možnost prohlédnout si místo, které má za sebou opravdu dlouhou historii. Po prohlídce zříceniny se nemusíme vracet stejnou cestou. Pokračujeme po zelené turistické značce směrem na Stranné a dále do Kravař. Odtud je to už jen kousek na železniční stanici Kravaře v Čechách, odkud můžeme pokračovat vlakem.
