„Tati, opravdu je ten les tak velký?“
Eliška si upravila batoh na zádech a zadívala se mezi vysoké stromy. Vzduch voněl pryskyřicí a ranní rosou. Slunce teprve začínalo pronikat mezi koruny stromů.
„Je větší, než si dokážeš představit,“ usmál jsem se. „Lánská obora má něco přes tři tisíce hektarů. Kdybychom ji chtěli obejít kolem dokola, čekal by nás pořádný vandr.“
„Tak proto sem jezdí jeleni na dovolenou.“ Rozesmáli jsme se.
Zdejší křivoklátské lesy sloužily českým panovníkům jako lovecký revír už ve středověku. Samotná Lánská obora však vznikla roku 1713 a dnešní podobu získala v roce 1817, kdy byla vymezena jako rozsáhlá obora. Díky své rozloze přibližně 3 003 hektarů je dnes třetí největší oborou v České republice.
Roku 1921 přešel lánský zámek i obora do majetku československého státu a Lány se staly letním sídlem prezidentů republiky. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk zde trávil mnoho času a podnikal projížďky na koni i procházky po okolních lesích. Později do Lán přijížděli také Edvard Beneš, Ludvík Svoboda, Václav Havel i další prezidenti.
„Takže tady chodili prezidenti úplně stejně jako my?“
„Na některých cestách ano,“ usmál jsem se. „Jen měli kolem sebe trochu větší doprovod.“
Les kolem nás byl nezvykle tichý. Najednou se z houštiny ozvalo zapraskání větví. Eliška se zastavila. „Co to bylo?“ „Poslouchej.“ Po několika vteřinách se mezi stromy objevila laň. Za ní další dvě.
Stály jen několik desítek metrů od nás. Vítr vál správným směrem. Nevěděly o nás. „Jsou nádherné…“ Za chvíli zmizely stejně tiše, jako přišly.
Lánská obora je domovem početných populací jelení, daňčí a srnčí zvěře. Žijí zde také divoká prasata, lišky, jezevci, kuny a desítky druhů ptáků. Díky omezenému pohybu lidí zde mají zvířata mimořádně dobré podmínky k životu.
Velkou zajímavostí jsou mohutní jeleni během podzimní říje. Jejich hluboké troubení se za klidného počasí nese lesem na velkou vzdálenost a patří k nejsilnějším přírodním zážitkům českých lesů. Povídám.
„To bych chtěla někdy slyšet.“ „Až přijde podzim, zkusíme najít místo, odkud se jejich troubení dá bezpečně poslouchat.“
Jen málokdo si uvědomuje, že samotná Lánská obora není běžně přístupná veřejnosti. Důvodem je nejen ochrana prezidentského areálu, ale především zachování klidového prostředí pro zvěř a cenné ekosystémy. Právě díky tomu si les uchoval svůj přirozený charakter.
Cestou jsme narazili na mohutný dub. Kmen měl tak široký, že bychom ho společně sotva objali. „Kolik mu asi je?“ „Možná dvě stě let. Možná ještě víc.“
Eliška položila dlaň na jeho rozpukanou kůru. „Představ si, kolik lidí už viděl.“ „Možná i Masaryka.“ Na chvíli jsme oba zmlkli.
O krajinu se starají lesníci Lesní správy Lány. Jejich práce není jen o myslivosti. Obnovují les, pečují o vodní plochy, vysazují nové porosty, sledují zdravotní stav zvěře a chrání přírodní bohatství tohoto jedinečného území.
„Tati, myslíš, že les umí vyprávět?“ „Určitě.“ „A proč ho lidé neposlouchají?“ Na okamžik jsem se zamyslel. „Protože často spěchají.“ Eliška se usmála. „Tak my dneska nespěchejme.“
Sedli jsme si na padlý kmen. Nalili jsme si čaj z termosky a vytáhli něco malého k zakousnutí.
Nikde žádný hluk. Jen vítr. A občasné zapraskání větví. Právě tehdy člověk pochopí, proč jsou některá místa výjimečná. Ne kvůli rekordům. Ne kvůli atrakcím. Ale proto, že si dokázala uchovat ticho.
Když jsme se vraceli zpět, Eliška se ještě jednou otočila k lesu. „Víš, co je na tom lese nejhezčí?“ „Co?“ „Že si na nic nehraje. Prostě je.“ Přikývl jsem.
Možná právě proto Lánská obora fascinuje už po staletí krále, prezidenty, lesníky i milovníky přírody. Není to místo plné atrakcí. Je to místo, kde hlavní roli hraje ticho, čas a život lesa.
—
Lánská obora není jen bývalým královským lovištěm a součástí prezidentského areálu. Především je to mimořádně cenné území, kde se díky dlouhodobé ochraně zachoval jeden z nejrozsáhlejších souvislých lesních komplexů ve středních Čechách.
Právě omezený přístup veřejnosti umožňuje zdejší přírodě fungovat téměř nerušeně a poskytuje bezpečné útočiště jelenům, daňkům, srncům i mnoha dalším druhům živočichů.
Je to připomínka, že některá místa mají největší hodnotu právě tehdy, když jim člověk dopřeje klid.
