Některé děti se těší na nákupní centra nebo na celý den u počítače. Já se nejvíc těším na chvíli, kdy si hodím batoh na záda a s tátou vyrazíme někam, kde voní les a kde místo silnice vede jen úzká pěšina.
Nejkrásnější jsou večery. Najdeme si klidné místo, kde můžeme přespat pod širákem. Žádný strop nad hlavou, jen hvězdy, které svítí mnohem víc než ve městě. Ležím ve spacáku, poslouchám praskání ohně a přemýšlím, kolik trampů tady sedělo před námi. Možná zpívali stejné písničky a dívali se na stejnou oblohu.
Táta mě učí věci, které se v žádné škole nenaučím. Třeba jak rozdělat oheň křesadlem. Nejdřív jsem si myslela, že stačí párkrát škrtnout. Jenže ono to chce trpělivost, suchý troud a hlavně nevzdávat se. Když se mezi drobnými jiskrami objeví první kouř a pak malý plamínek, mám pocit, jako bych právě dokázala něco opravdu velkého.
Oheň není hračka. Táta mi vysvětlil, že se smí rozdělávat jen tam, kde je to bezpečné a povolené, a že po sobě musí člověk nechat místo stejně čisté, jako ho našel. Myslím, že právě to je opravdová láska k přírodě, užít si ji, ale neublížit jí.
Ráno mě nebudí zvonění telefonu. Probudí mě kos, šumění listí nebo paprsky slunce, které si najdou cestu mezi větvemi stromů. Uvaříme si čaj v ešusu, chvíli jen sedíme a nikam nespěcháme. V těch chvílích mi připadá, že svět je přesně takový, jaký má být.
Na našich výpravách jsem pochopila, že dobrodružství není o tom, kolik stojí vybavení. Je o odvaze vykročit, o radosti z obyčejných věcí a o lidech, se kterými je sdílíte. Každý společně ušlý kilometr, každý večer u ohně a každá noc pod hvězdami se stávají vzpomínkami, které mi nikdo nevezme.
Až budu jednou dospělá, možná si nebudu pamatovat všechny známky ze školy. Ale jsem si jistá, že nikdy nezapomenu na vůni kouře ve vlasech, ranní rosu na botách, teplo ohně v dlaních a tátovu větu: „Příroda tě vždycky něco naučí, když jí budeš naslouchat.“ Myslím, že měl pravdu.
