Vítr se opřel do skal tak prudce, až se zdálo, že se celý hřeben na okamžik probudil. Nad Obřím dolem se převalovala mlha a ostré siluety Kozích hřbetů mizely a znovu se objevovaly jako přízraky. Právě tady člověk snadno pochopí, proč se po staletí věřilo, že Krkonoše mají svého vládce.
Nebyl to laskavý pohádkový dědeček, jak ho známe z televizních pohádek. Český Krakonoš vychází ze starší německé postavy Rübezahla, česky nazývaného také Rýbrcoul, jejíž podoba se během staletí proměňovala. Ve starých krkonošských pověstech vystupuje jako mocný vládce hor, ochránce přírody i spravedlivý soudce lidských skutků. Chudému dřevorubci pomohl najít cestu domů, lakomého kupce nechal celé hodiny bloudit v mlze a každého, kdo chtěl z hor odnést víc, než potřeboval, podle legend potrestal bouří, lavinou nebo nekonečným blouděním.
Když člověk stojí pod Kozími hřbety a sleduje, jak se během několika minut zatáhne obloha a vítr začne svištět mezi skalami, není těžké pochopit, proč tyto příběhy vznikaly. Počasí se zde mění překvapivě rychle a hustá mlha dokáže během krátké chvíle zcela změnit známou krajinu v nepřehledný labyrint skal. V dobách, kdy neexistovaly mapy ani turistické značení, představovaly podobné změny skutečné nebezpečí.
Mnohem dříve než sem začali přicházet turisté, objevovali se pod těmito skalami lidé hledající obživu i bohatství. Podle historických pramenů působili od 16. století v Krkonoších také Vlachové, italští prospektoři, horníci a znalci rud, které do českých zemí zvali panovníci i šlechtici pro jejich zkušenosti s vyhledáváním nerostných surovin. Není doloženo, že pracovali přímo na Kozích hřbetech, jejich činnost je však s Krkonošemi historicky spojena.
Dochovaly se také takzvané vlašské knihy, rukopisné návody popisující výskyt rud, drahých kamenů i domnělých pokladů. Vedle praktických zkušeností obsahovaly také lidové pověry, astrologické rady a příběhy o tajemných místech ukrytých v horách. Právě z těchto vyprávění později vyrůstaly legendy o pokladech, které podle pověstí vydají hory pouze člověku čistého srdce.
Také okolí Obřího dolu přitahovalo pozornost hledačů. Historické prameny zmiňují drobné pokusy o rýžování zlata v horských potocích i průzkum rudných ložisek. Významnější naleziště se však nikdy nepotvrdila a těžba zde nedosáhla většího hospodářského významu. Hora si své skutečné poklady ponechala a lidová představivost je postupně proměnila v legendy o zlatě ukrytém hluboko pod skalami.
O několik století později se pod stejnými skalami pohybovali jiní lidé. Nehledali zlato ani drahé kameny, ale způsob, jak uživit rodinu. Přes horské stezky mezi Čechami a Slezskem putovali pašeráci. Na zádech nosili pytle se solí, tabákem, kávou, cukrem nebo jemným plátnem. Čekali na noc nebo hustou mlhu, která zakryla jejich stopy. Největším nebezpečím však nebyli celníci ani vrchnostenské hlídky. Mnohem horší byly samotné hory. Jeden chybný krok na zledovatělé stezce mohl znamenat pád do hlubokého Obřího dolu a zimní bouře dokázala během několika minut změnit známou cestu v boj o přežití.
Není vyloučeno, že někteří budaři pašerákům poskytovali přístřeší nebo informace o horských stezkách. Přímých historických důkazů se však dochovalo jen velmi málo. Jisté je, že obyvatelé horských bud znali Krkonoše lépe než kdokoliv jiný. Jejich život se řídil rytmem hor. Od jara do podzimu pásli dobytek, sekali horské louky a připravovali seno na dlouhou zimu. Když přišel první sníh, věděli, že měsíce odloučení jsou nevyhnutelné. Vítr, mráz a několikametrové závěje byly jejich každodenní realitou. Přesto zůstávali. Hory byly jejich domovem.
Právě budaři nejlépe chápali, že Krkonoše nelze přemoci. Počasí se nedalo poručit, vítr zastavit ani sníh obejít. Pokora nebyla otázkou víry, ale přežití. Možná právě proto se mezi lidmi říkalo, že Krakonoš přeje těm, kteří si hor váží, a trestá ty, kteří je považují jen za zdroj bohatství.
Časem zmizeli zlatokopové, utichly pašerácké stezky a většina horských bud změnila svůj účel. Kozí hřbety však zůstaly téměř stejné. Dodnes se po jejich skalách pohybují kamzíci, vysazení do Krkonoš v letech 1907 až 1913. Přestože jejich přítomnost dodnes vyvolává odborné diskuse, stali se jedním z nejvýraznějších symbolů zdejší vysokohorské krajiny.
Možná právě v tom spočívá největší kouzlo Kozích hřbetů. Nejsou jen jedním z nejkrásnějších míst Krkonoš. Jsou živou kronikou hor, kde se geologická minulost stará stovky milionů let prolíná se skutečnými osudy lidí i s legendami, které se zde vyprávějí po staletí. A když se vítr znovu opře do skal a mlha pohltí hřeben, člověk si uvědomí, že některé příběhy nemusí být doslova pravdivé, aby dokázaly vystihnout skutečného ducha hor.
