Krásné letní ráno. Den, který by byla škoda promarnit doma. „Tati, kam dneska vyrazíme?“ ozvala se Eliška už u snídaně.
Podíval jsem se z okna. Slunce pomalu stoupalo nad obzor, na trávě se ještě třpytily kapky rosy a otevřeným oknem dovnitř pronikal zpěv ptáků. Ve vzduchu bylo cítit léto.
„Co kdybychom nesedli do vlaku, vystoupili v Dřetovicích a vydali se po žluté značce do Zájezdu? “ Eliščiny oči se rozzářily. „A budou tam zvířata?“ Usmál jsem se. „Bude jich víc, než dokážeš spočítat.“
Vlak nás vysadil na malém nádraží, po několika krocích jsme našli žlutou turistickou značku. Nádraží zůstalo za námi a před námi se otevřela cesta lemovaná poli, remízky a stromy.
Vítr se proháněl nad poli, z luk voněly letní květy a z okolních stromů se ozýval zpěv ptáků. Občas kolem proletěl motýl, nad cestou poletovaly vážky a někde v trávě cvrkali cvrčci.
„Tati, poslouchej…“ Zastavili jsme se. Nikde žádný hluk motorů. Jen příroda.
Cesta ubíhala příjemně. Potkali jsme několik turistů, cyklistů i pejskařů, ale jinak jsme šli téměř sami.
„Už ho vidím!“ Mezi stromy se objevil vstup do zooparku. Za pokladnou jako bychom vstoupili do jiného světa.
Místo ruchu města nás přivítal stín vzrostlých stromů, dětský smích a zvuky zvířat. Zoopark nepůsobí okázale. Nepotřebuje to. Jeho kouzlo spočívá v tom, že si každé zvíře můžete v klidu prohlédnout a nikdo vás nenutí spěchat.
První zastávkou byly sovy. Seděly klidně na svých bidlech a jejich velké oči pozorně sledovaly okolí. „Opravdu přes den spí?“ zeptala se Eliška. „Ano,většinou přes den odpočívají. Jejich čas přichází až večer,“ vysvětlil jsem. Chvíli jsme jen mlčky stáli. Některé pohledy totiž vydají za dlouhé vyprávění.
O kousek dál se majestátně procházel velbloud. „Podívej, jak má dlouhé řasy!“ „Ty velbloudům pomáhají chránit oči před pískem a prachem,“ odpověděl jsem. „Tak to bych na poušti taky chtěla.“ Rozesmáli jsme se oba.
Ve výběhu vedle nás přivítali klokani. Někteří odpočívali ve stínu, jiní se pomalu pohybovali po výběhu.
„Představ si, že bych takhle chodil do práce.“ „To by ses asi nikdy neunavil,“ smála se Eliška.
Dlouho jsme se zdrželi u veverek. Byly neuvěřitelně rychlé. Jedna přeskakovala z větve na větev, druhá cosi ukusovala a třetí si nás zvědavě prohlížela.
Jen o několik kroků dál se pomalu procházel rys. Jeho tiché kroky, huňaté tlapy a pronikavý pohled budily respekt. „Ten je nádherný.“ „A také velmi vzácný. O to důležitější je chránit přírodu, aby měl ve volné krajině svůj domov.“
Hned vedle odpočívala liška. Rezavý kožich se jí leskl ve slunci a působila stejně krásně jako v pohádkách.
Pak jsme došli ke zvířatům, která jsou v posledních měsících doslova hvězdami internetu.
Kapybary. Největší hlodavci světa. Seděly u vody s obdivuhodným klidem „Tati… ony vůbec nikam nepospíchají.“ „Možná nám připomínají, že občas není potřeba pořád někam spěchat.“ Jen jsme stáli a pozorovali je.
Někdy je totiž ticho tím nejkrásnějším rozhovorem.
Pak přišla chvíle, na kterou Eliška jen tak nezapomene. Koupili jsme kelímek s krmením a zamířili ke kůzlatům. Sotva zahlédla granule, přiběhla celá skupinka malých nezbedů. „Jé! Oni už běží!“ Natáhla dlaň. Jeden hebký čumáček. Pak druhý. Za okamžik jich bylo kolem ní snad deset.
„Tati! Oni mě lechtají!“ Smála se tak upřímně, že se začali usmívat i lidé kolem nás. „Ještě jednu granulku.“ Kůzlata ale měla jiný plán. Chtěla další. A další.
Právě v té chvíli jsem si uvědomil, že největší dětské zážitky často vznikají z těch úplně nejjednodušších okamžiků.
Po krmení jsme zamířili na dětské hřiště, kde Eliška ještě chvíli dováděla, než jsme se pustili do dalšího dobrodružství. U pokladny dostala hrací kartu ke Kapybaří stezce, prázdninové hře, kterou zoopark připravil pouze na tento týden.
„Máme najít osm stanovišť!“ Na každém čekala otázka a správnou odpověď bylo potřeba zapsat do hrací karty. „Tati, tady je další!“
Běhala od jednoho stanoviště ke druhému, četla informační tabule, hledala správné odpovědi a ani si neuvědomovala, kolik nového se během hry dozvěděla.
Když odevzdala vyplněnou kartu, čekala ji malá odměna. Radost v jejích očích byla mnohem větší než samotná výhra.
Slunce se pomalu sklánělo k západu, když jsme se po žluté turistické značce vraceli zpět do Dřetovic.
„Tak co bylo dneska nejhezčí?“ zeptal jsem se.
„Kapybary?“ Zavrtěla hlavou „Klokani?“ Zase ne. Chvíli mlčela. Pak mě chytla za ruku. „Jak mě ta malá kůzlata jedla z ruky… a že jsme byli celý den spolu.“ Podíval jsem se na ni a usmál se.
Možná právě proto vyrážíme na výlety. Ne kvůli tomu, abychom odškrtávali další místa na mapě, ale abychom sbírali společné chvíle. Protože fotografie časem zapadnou mezi tisíce dalších. Vzpomínky na dětský smích, hebký dotek kůzlat nebo tiché pozorování kapybar u vody však zůstávají.
A přesně takový byl náš den v Zooparku Zájezd. Den, který by byla škoda promarnit doma.
