Rosička, tichá strážkyně kraje…
Ztratili jsme se mezi lesními cestami Vysočiny, ale právě tehdy se mezi smrky objevila ona. Rozhledna Rosička, tichá strážkyně kraje, nás odměnila výhledy, na které se nezapomíná, a připomněla, že nejkrásnější příběhy často začínají tam, kde si nejsme jistí cestou.
„Jsi si jistý, že jdeme správně?“ ozvala se Eliška a zastavila se u rozcestníku, na kterém už čas stihl ohlodat barvu. Podíval jsem se do mapy. „Podle všeho ano.“ „Podle všeho?“ usmála se.
To nebyla odpověď, která by člověku dodala jistotu.
Les kolem nás byl tichý. Tak tichý, že jsme slyšeli vlastní kroky na jehličí. Slunce jen občas proniklo mezi vysoké smrky a kreslilo na zem zlaté skvrny světla. Bylo jedno z těch letních odpolední, kdy se člověku nechce nikam spěchat. A přesto jsme šli dál Někde před námi měla být rozhledna Rosička.
Jenže les měl jiné plány. Cesta se stáčela mezi stromy, mizela za zatáčkami a každou chvíli vypadala jinak. Chvíli jsme stoupali, chvíli klesali. Tu a tam jsme narazili na staré pařezy porostlé mechem, který vypadal jako zelený samet. V korunách stromů bubnoval datel a odkudsi z hloubi lesa se ozývalo krákání havrana.
„Víš, co mám na takových místech rád?“ zeptala se Eliška. „Povídej.“ „Že člověk nikdy neví, co najde za další zatáčkou.“ Přikývl jsem. Právě proto jsme chodili po stezkách. Ne kvůli kilometrům. Ne kvůli fotografiím. Ale kvůli tomu pocitu očekávání.
Kvůli okamžiku, kdy se za další zatáčkou objeví něco nečekaného. A ten okamžik přišel.
Nejdřív jsme zaslechli zvláštní kovové cinknutí.
Vítr si pohrával s konstrukcí, kterou jsme ještě neviděli. Pak mezi stromy problesklo cosi šedého.
A najednou stála před námi. Rosička. Štíhlá věž vyrůstající z lesa jako podivný strom z oceli.
„Tak přece existuje,“ vydechl jsem. Eliška se zasmála. „Já už si začínala myslet, že jsme šli za nějakou turistickou legendou.“ Rozhledna působila zvláštním dojmem. Nebyla mohutná ani zdobená.
Nepřipomínala romantické kamenné věže ani staré hradní bašty. Byla prostá. Účelná. A právě proto krásná.
Stála tu mezi smrky jako osamělý strážce kraje.
Nad námi se po obloze pomalu sunuly bílé mraky a vítr rozhoupával vrcholky stromů.
„Tak jdeme?“ zeptala se Eliška. Položil jsem ruku na zábradlí schodiště. Kov byl chladný. A začali jsme stoupat. První metry uběhly rychle. Pak se les začal propadat pod nás. Každým otočením schodiště jsme byli výš. A výš. A výš. Vítr sílil. Konstrukce lehce hučela. Pod nohama se objevovaly stále menší koruny stromů.
Na vyhlídkovou plošinu, která se nachází ve výšce 24 metrů nad zemí, vede 140 schodů. Člověk si je při stoupání poctivě odpracuje, ale odměna stojí za to.
„Tohle už je docela vysoko,“ poznamenala Eliška.
„Teď už není cesta zpátky.“ „Ale je.“ „Dobře. Teoreticky ano.“ Smála se.
Jenže čím výš jsme byli, tím méně jsme mluvili.
Protože krajina kolem nás začínala přebírat slovo.
Najednou jsme vystoupili na vyhlídkovou plošinu.
A svět se otevřel. Všechny stromy, kterými jsme před chvílí procházeli, zůstaly hluboko pod námi.
Před námi se rozprostřela Vysočina. Nekonečné lesy. Zvlněné kopce. Pole připomínající pestrou mozaiku.
Vesnice rozeseté po krajině jako hrst drobných kamínků. Někde daleko se leskla střecha kostela.
Jinde se vinula silnice, tenká jako nit.
Vítr nám foukal do tváří. Byl silnější než dole.
Čistší. Svobodnější.
„Podívej tamhle,“ ukázala Eliška k obzoru.
Na okamžik jsme zahlédli stín káněte.
Plachtilo nad krajinou bez jediného mávnutí křídel.
Volně. Lehce. Jako by ani nepatřilo k zemi.
A tehdy jsem si uvědomil, proč lidé chodí na rozhledny. Není to kvůli výšce. Ani kvůli fotografiím.
Je to kvůli změně pohledu.
Dole člověk řeší starosti. Termíny. Povinnosti.
Nekonečný kolotoč každodennosti. Tady nahoře všechno vypadá menší. Jednodušší. Najednou vidíte dál. Nejen krajinou. Ale i sami do sebe. Stáli jsme tam dlouhé minuty. Možná půl hodiny. Možná déle.
Čas na podobných místech plyne jinak. Nikdo ho neměří.
Když jsme se nakonec vydali dolů, slunce už začínalo klesat. Jeho paprsky prosvětlovaly les dozlatova. Stezka se proměnila v tunel světla a stínů. Vzduch voněl večerem.
„Víš, co je zvláštní?“ řekla Eliška. „Co?“ „Že si za pár let možná nebudu pamatovat datum dnešního dne. Ale budu si pamatovat ten pocit nahoře.“
Podíval jsem se zpět. Rosička už znovu mizela mezi stromy. Jen vrchol věže vykukoval nad koruny smrků. Jako poslední pozdrav.
A tehdy jsem věděl, že některá místa nejsou výjimečná tím, co na nich stojí. Jsou výjimečná tím, co v člověku probudí. A rozhledna Rosička je jedním z nich. Místem, kde se les otevírá obloze, kde vítr vypráví své příběhy a kde si poutník alespoň na chvíli připadá svobodnější než předtím, než sem přišel.
– – –
Rozhledna Rosička stojí na stejnojmenném vrchu v nadmořské výšce 645 metrů nedaleko obcí Sázava, v Kraji Vysočina, přibližně 10 kilometrů jihozápadně od Žďáru nad Sázavou. Jedná se o telekomunikační věž s vyhlídkovou plošinou. Celková výška stavby dosahuje 42 metrů, vyhlídková plošina se nachází ve výšce 24 metrů nad zemí a vede na ni 140 schodů. Rozhledna byla slavnostně otevřena 12. srpna 2001 a za dobré viditelnosti nabízí krásné výhledy na Žďárské vrchy i široké okolí Vysočiny.
zdroj. mapy.com
