Les se pomalu probouzel. Mezi vysokými borovicemi voněla pryskyřice, z mechu stoupala ranní vlhkost a úzká pěšina vedla stále hlouběji mezi pískovcové skály. S každým krokem ubývalo zvuků civilizace, až zůstalo jen ticho, zpěv ptáků a šumění korun stromů. Právě tady, ukrytý před zraky většiny návštěvníků Českého ráje, odpočívá skalní hrádek Drábovna.
Na první pohled působí nenápadně. Jen několik skalních bloků, úzké průchody a vytesané schody. Když se ale na chvíli zastavíte, začne toto místo vyprávět příběh starý stovky let. Příběh lidí, kteří zde hledali útočiště, později vybudovali malé opevnění a po staletí zanechávali ve skalách stopy své přítomnosti.
Archeologické nálezy dokládají, že Drábovna byla osídlena už v pravěku. Skalní převisy poskytovaly ochranu lovcům a později i prvním zemědělcům. O mnoho století později, ve 13. století, zde vznikl malý skalní hrádek. Jeho původní jméno neznáme a ani písemné prameny o něm mnoho neprozrazují.
Předpokládá se, že hrádek střežil významnou obchodní cestu vedoucí údolím Jizery. Nebyl rozlehlou pevností ani sídlem mocného šlechtice. Dřevěné stavby byly zasazeny přímo do pískovcových skal a dodnes jsou ve stěnách patrné otvory po trámech, vytesané schody i prostory, které kdysi sloužily svým obyvatelům.
Když se dnes procházíte mezi skalami, není těžké představit si, jak zdejší strážci sledovali pohyb v údolí a bděli nad bezpečností obchodní stezky. Odtud měli výborný rozhled do okolní krajiny a mohli včas upozornit na blížící se nebezpečí.
Po zániku hrádku se krajina znovu ponořila do ticha. Skály zůstaly stát, zatímco dřevěné stavby dávno podlehly času. V novověku byla část Drábovny využívána také jako čihadlo, tedy místo určené k lovu ptáků. I to je drobnou připomínkou toho, že člověk toto místo využíval po dlouhá staletí.
S Drábovnou se pojí také stará pověst o loupežníku Drábovi, podle něhož měl hrádek získat své jméno. Vypráví se, že se svými druhy přepadával kupce putující údolím Jizery a ukrýval se mezi zdejšími skalami. Jiná verze legendy vypráví o dívce unesené na Drábovnu, kterou nakonec vysvobodil turnovský kat. Dodnes však nikdo neví, zda se tyto příběhy zakládají na skutečných událostech, nebo jsou jen krásnou součástí místního folklóru.
Drábovna nikdy nepatřila mezi největší ani nejslavnější české hrady. Možná právě proto si zachovala své kouzlo. Nenajdete zde pokladny, davy návštěvníků ani rozsáhlé hradby. Čekají vás jen pískovcové skály, vůně lesa a ticho, které jako by stále střežilo dávná tajemství.
Kdo sem přijde s otevřenýma očima, neobjeví jen pozůstatky středověkého opevnění. Objeví místo, kde se po tisíce let prolínaly lidské osudy s přírodou. Každý vytesaný schod, každý otvor po trámu i každá skalní stěna připomínají, že lidská díla mohou zmizet, ale krajina si jejich příběhy uchovává.
Až budete někdy putovat Českým rájem, zkuste na chvíli opustit nejznámější turistické trasy. Drábovna vás nepřivítá okázalostí ani velkolepostí. Odmění vás něčím mnohem vzácnějším, klidem, vůní lesa a pocitem, že jste na okamžik nahlédli do světa, který se za staletí změnil jen velmi málo.
