Každé z těch dětí mělo své jméno. Své sny. Svou oblíbenou knížku nebo hračku. Některé snily o tom, čím budou, až vyrostou. Dnes většinu jejich jmen už nikdo nezná. Byly to obyčejné děti. Smály se, hádaly se kvůli maličkostem, hrály si a večer usínaly s nadějí, že zítřek bude lepší než dnešek. Jen jejich život nebyl obyčejný. Mnohé přišly o rodiče kvůli nemocem nebo bídě, jiné vyrůstaly v rodinách, které se o ně už nedokázaly postarat. Do sirotčince je přiváděli příbuzní nebo zoufalé matky, které doufaly, že právě tam jejich děti najdou bezpečí, péči a šanci na lepší život. Tím místem byl sirotčinec Janusze Korczaka.
Janusz Korczak
Korczak nebyl jen lékařem, pedagogem a spisovatelem. Především byl člověkem, který dětem naslouchal. V době, kdy se na děti často pohlíželo jako na malé bez vlastního hlasu, prosazoval myšlenku, že si zaslouží stejnou úctu jako každý jiný člověk. Říkal, „Dítě není člověk v budoucnosti. Dítě je člověk už dnes.“ V jeho sirotčinci fungovala dětská samospráva, dětský soud i vlastní noviny. Děti slavily narozeniny, četly knihy, učily se odpovědnosti i vzájemnému respektu. Pro mnohé z nich to byl poprvé skutečný domov. Pak přišla válka. Po uzavření varšavského ghetta se i sirotčinec ocitl za jeho zdmi. Svět, který Korczak pro děti léta budoval, se během několika měsíců změnil k nepoznání. Hlad, tyfus a každodenní strach se staly součástí života. Příděly jídla nestačily. Chléb se dělil na stále menší krajíčky, polévka byla čím dál řidší a na ulicích umírali lidé vyčerpáním. Děti se přestaly ptát, kdy půjdou na výlet. Začaly se ptát, jestli bude zítra co jíst. Korczak trpěl hladem spolu s nimi, ale vše, co bylo k dispozici, se snažil rozdělit především mezi děti. Večer jim četl pohádky a dělal vše pro to, aby si alespoň na chvíli uchovaly pocit bezpečí. Ve svém Deníku z ghetta si zapsal větu, která dodnes bere dech svou prostotou.
Nikomu nepřeji nic zlého. Neumím. Nevím, jak se to dělá.
Psal ji člověk, který každý den sledoval utrpení nevinných dětí a přesto v sobě nedokázal najít nenávist. Na začátku srpna 1942 přišel rozkaz. Sirotčinec se musí dostavit k transportu. Korczak měl možnost zachránit si život. Přátelé i lidé z polského odboje mu nabízeli úkryt. Odmítl. Nechtěl opustit děti, za které cítil odpovědnost a kterým celý život dokazoval, že dospělý má stát při nich i v těch nejtěžších chvílích.
Dům sirotků (Dom Sierot) židovský sirotčinec ve Varšavě, založený Januszem Korczakem v roce 1912
5. srpna 1942 vyšel ze sirotčince průvod téměř dvou set dětí. Podle některých očitých svědectví nesly některé z nich své oblíbené hračky nebo knížky. V jejich čele kráčel Janusz Korczak spolu s vychovateli, kteří se stejně jako on rozhodli děti neopustit. Lidé stáli mlčky podél ulic a přihlíželi. Jeden z očitých svědků později napsal, že „i kameny plakaly při pohledu na tento průvod.“ Transport dorazil do vyhlazovacího tábora Treblinka. Historici se shodují, že děti ze sirotčince byly krátce po příjezdu zavražděny v plynových komorách. Je důležité říkat pravdu. Tyto děti nezemřely. Byly zavražděny. Ne při neštěstí. Ne v boji. Ne náhodou. Byly systematicky zavražděny nacistickým režimem jen proto, že se narodily jako židovské děti. Z těch, které 5. srpna 1942 odešly z Korczakova sirotčince do Treblinky, nepřežilo žádné. Několik jeho bývalých svěřenců se sice dožilo konce války, ale pouze proto, že už v sirotčinci v době posledního transportu nežili. Nejsmutnější na tomto příběhu není smrt Janusze Korczaka. Nejsmutnější je ticho po téměř dvou stech dětech, které už nikdy nedostaly šanci dospět.
Nikdy se nezamilovaly. Nikdy nedržely za ruku vlastní dítě. Nikdy neslavily osmnácté narozeniny. Byly zavražděny dříve, než stihly skutečně žít.
A právě proto musíme jejich příběh znovu a znovu vyprávět. Ne proto, abychom živili nenávist. Ale proto, aby se na ně nikdy nezapomnělo. Protože svět, který zapomene na své mrtvé děti, riskuje, že jednou znovu selže.
—
Janusz Korczak, vlastním jménem Henryk Goldszmit, byl polský lékař, spisovatel, pedagog a průkopník práv dítěte. Více než třicet let vedl židovský sirotčinec ve Varšavě, kde prosazoval myšlenku, že děti si zaslouží stejnou úctu a důstojnost jako dospělí.
Po uzavření varšavského ghetta zůstal se svými svěřenci i přes možnost záchrany. Dne 5. srpna 1942 je doprovodil do transportu do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde byl spolu s nimi zavražděn.
Jeho odkaz dodnes inspiruje pedagogy po celém světě a významně ovlivnil moderní pojetí práv dítěte.
Na památku téměř dvou set dětí z Korczakova sirotčince, jejichž životy ukončila nacistická nenávist v srpnu 1942…
