Máš dojem, že už jsi prošel kdejaké údolí v povodí Velké, Zlaté, Staré i Hadí řeky, že jsi tábořil na každém z brdských kempů? Táhne tě to do neznámých míst? Zkus nasednout do některého z vlaků, které jedou jinam. Jejich strojvůdci to mají jednoduché, vedou svou lokomotivu tam, kam míří střelka kompasu. Za okny vlaku se občas zaleskne hladina velké řeky, ale ne té Velké řeky s velkým V. Pokud vím, Labe se na rozdíl od Vltavy, Sázavy, Berounky nebo Kocáby žádného indiánského jména nedočkalo, a tak zůstává pro nás trampy řekou bezejmennou.
Pojedeš-li přes Všetaty, odolej pokušení vystoupit v Mělníku. Pod převisy kokořínských skal jsi spal už mnohokrát. Opusť vlak až někde tam, kde se k náspu trati prudce sklání vysoké zarostlé stráně. Kdekdo tuší, že nejsou porostlé smrky, ale těmi zatracenými listnatými stromy, a tak se k tobě přidají jen dva nebo tři kamarádi. Jakmile projdete vesnicí, silnice se změní v kamenitou vozovou cestu, nejdřív docela dobrou a o kus dál už prachbídnou. Zabočíte do postranního údolí; na okraji lesa asi ještě minete osamělý zděný nebo hrázděný dům, a za chvíli si možná budete připadat jako někde v Karpatech.
Je pravděpodobné, nebo spíš skoro jisté, že potok poteče v hlubokém korytě pod cestou a sotva dokáže vytvořit kus rovného břehu. Do setmění není daleko. Dobře víme, že dva tři trampové vždycky najdou místo pro přespání; teď se ale do myslí vkrádá pochybnost. Bude tahle zásada platit i v údolí, které z obou stran svírají bezútěšně strmé svahy? Nespali jste aspoň jednou v životě na cestě, na jediném rovném místě horského úbočí, pěkně vyskládaní jeden vedle druhého? Mně se v podobných situacích vynoří v hlavě ještě jiná, velice stará vzpomínka. V půli noci jsme kdysi zatloukali do země kolíky a opírali se o ně nohama, abychom ve spánku znovu a znovu nesjížděli ze stráně.
Za nápad vyjet právě sem tě asi nikdo nepochválí; ještě že nevyjel žádný z kamarádů a kamarádek, kteří sní o nádherných kempech v opravdové divočině, ale chtěli by na ně dojít po pohodlné parkové cestě. Třeba ale budete mít štěstí, zvedneš hlavu od trávou zarostlé cesty a ejhle! Nad soutokem dvou potoků se z listoví noří jakási stříška. Rychle se tam vyškrábete a stojíte před zchátralými jeslemi. V budce může být i trochu starého sena. S plevelem na plošince před seníkem si dokážete poradit; teď jen najít v téhle vlhké rokli trochu suchého dřeva. Naštěstí se nejspíš potvrdí, že dřevo je všude; třeba si všimneš, že výš ve svahu živoří několik smrků, a najdeš pod nimi jejich shozené větve. Ohýnku to bude chvíli trvat, než se pořádně rozhoří.
Potom budete sedět na obráceném korýtku, ze kterého v zimě zvěř pojídá zrní. Někdo z Vás si třeba vzpomene na Kapitána Kida; ten sedával na obrácené kisně. Všechno bude tak jak má být, jenom měsíci se nedaří prodrat korunami nesčetných stromů, které zastírají dno hlubokého údolí. Několikrát za večer aspoň zlatě zazáří některá ze skulin v hustém větvoví, ale hned zas pohasne. Ráno nezbyde než vložit do uhašeného ohniště snítku kapradiny. Smrků je tu jen tolik, že bys je spočítal na prstech jedné ruky, a jejich koruny jsou vysoko. Pro zelenou smrkovou větvičku nedosáhneš. Cesta, kterou se vydáte, se na mapě zdá krátká; těch několik kilometrů nestojí za řeč.
Potom ale nejspíš zjistíte, že už jdete nějak dlouho a pořád ještě nejste tam, kde byste chtěli být. Není divu, vždyť cesta vede pořád do kopce. Směrem do vnitrozemí se jinak jít nedá. Hladina Labe je ubohých sto padesát metrů nad mořem a vršky kopců, které lemují jeho údolí, jsou o několik set metrů výš. Kus dál od řeky kopců neubývá, ale už se nechají nějak obejít. Může se stát, že narazíte na koleje dávno zrušené trati. Některé pražce úplně chybí, jiné jsou velice zteřelé. Není těžké vytáhnout z nich hřeb s kruhovou hlavou a číslem 32; dubový pražec leží tedy v náspu už od dvaatřicátého roku. Hřeby s šestihrannou hlavou označují pražce bukové.
Na zpustlých lukách zasvítí z trávy velké žluté kytky, které hned tak někde nerostou. Když se Ti povede dobře zaostřit čočky fotoaparátu, můžeš po návratu domů poslat svým kamarádkám květinový dar. Z některých údolí už nevyčnívají jen koruny buků a jasanů, ale také špice smrků. Do jednoho z takových údolí večer zamíříte. Tiše doufáte, že v něm najdete potůček nebo aspoň skromnou tůňku. Rusovláska, která stojí před svým domem na okraji vesnice se Vás možná zeptá, jestli máte vodu. Mladá paní dobře ví, že tam, kam tři poutníci stačí před soumrakem dojít, žádnou vodu nenajdou. Zajde dovnitř a podá vám láhev s vodou. Možná Vám podá i tři láhve piva; v kraji, kde naposled zahlédli trampa před dvaceti léty, se může stát ledacos. Je jenom třeba jít ve správnou chvíli okolo toho správného domu.
Směrovky na křižovatkách turistických cest sdělují poutníkům, že značky je bezpečně dovedou zpátky k vlakovým a autobusovým nádražím. Jsou ovšem i takoví, kteří se raději vydají neznačenou stezkou. Může to být dobrý nápad, vždyť ze skal tyčících se nad postranními roklemi je nevšední výhled na kužely vyhaslých sopek. A navíc údolím velké řeky někdy stéká od severu k jihu proud bílé mlhy. Krkavec se bude nahlas divit, co dvounohý tvor pohledává uprostřed jeho království. Cesta se pak nejspíš zlomí a bude strmě klesat. Může se také úplně ztratit a dno rokle bude ještě kdesi hluboko. Potom nezbude pak než hledat stezky zvěře, přelézat padlé kmeny, vyhýbat se suťoviskům a směřovat stále dolů; tam někde přece musí být schůdná stezka. Začne-li ke všemu ještě pršet, bota občas sklouzne po vlhkém kamenu. Je třeba vydržet!
Dříve nebo později se stráně rozevřou, minete první domky a nohy si pak odpočinou na hospodské židli. Nebudu lhát. Může se také stát, že dole ve vesnici vlak nestaví, autobus právě odjel a hospoda je zavřená. Možná bude nutné vláčet se ještě několik kilometrů po silnici, přidržovat vlající pláštěnku, marně mávat na auta obsazená svátečními jezdci a jejich manželkami. I tak může skončit vandr do kopců, které lemují údolí velké bezejmenné řeky…
