Páteční odpoledne na pražském hlavním nádraží patřilo batohům, karimatkám a nedočkavým dětem. Osm malých Tuláků už stálo na nástupišti. Eliška si povídala s Kačkou, Mates každou chvíli nakukoval na koleje a Slamáček s Lenkou kontrolovali, jestli má každý sbalenou pláštěnku a láhev s pitím.
„Tak co, Tuláci, vyrážíme?“ zeptal jsem se. „Jóóó!“ ozvalo se tak nahlas, že se za námi otočilo několik cestujících.
Vlak nás dovezl do České Skalice a odtud jsme se vydali pěšky do kempu Rozkoš. Po postavení stanů jsme si vzali jen malé batůžky a vyrazili do Ratibořic.
Večerní Babiččino údolí mělo zvláštní kouzlo. U Viktorčina splavu jsme se na chvíli zastavili a Lenka dětem vyprávěla o Boženě Němcové a o tom, jak právě zde našla inspiraci pro svůj nejslavnější román. Když jsme se za soumraku vraceli zpět do kempu, nad hladinou Rozkoše se už rozsvěcovaly první hvězdy. Večer jsme zakončili u ohně s buřty a kytarou.
„Zítra nás čeká Josefov,“ připomněl Slamáček. „A podzemí!“ vykřikl Mates a bylo jasné, na co se těší nejvíc.
Ráno jsme po snídani nasedli do vlaku na Jaroměř a za chvíli už stáli před mohutnými cihlovými hradbami pevnosti Josefov. Děti se rozhlížely kolem sebe a jen těžko si představovaly, že pod jejich nohama se ukrývá další svět.
„Tak jdeme pod zem?“ zeptal se Mates. Průvodce se usmál a otevřel těžké dveře Bastionu I.
Po několika schodech jsme sestoupili do chladného podzemí. Okamžitě se změnil vzduch, světlo i zvuky. Zůstaly jen dlouhé cihlové chodby, ve kterých se rozléhal každý krok.
„Tady je ale zima,“ zašeptala Kačka. „A představte si, že vojáci tady sloužili celé hodiny,“ odpověděl průvodce.
Dozvěděli jsme se, že pod pevností vznikla síť přibližně 45 kilometrů podzemních minových a spojovacích chodeb, která patřila k nejrozsáhlejším svého druhu v Evropě. Nešlo o úkryt, ale o důmyslnou součást obranného systému. V případě obléhání tudy procházeli ženisté, kteří vedli takzvanou minovou válku. Zakládali nálože pod postupujícím nepřítelem nebo naopak vyhledávali a ničili nepřátelské štoly. Pevnost Josefov přitom nikdy nebyla obléhána, a právě díky tomu se celý obranný systém dochoval v mimořádně dobrém stavu.
Místy byly chodby tak úzké, že jsme šli jeden za druhým. Světlo luceren kreslilo na cihlové stěny dlouhé stíny a člověk měl pocit, že za rohem každou chvíli potká rakouskou hlídku.
„Čendo, tady bych sám být nechtěl,“ přiznal Mates. „Já asi taky ne,“ usmál jsem se.
Průvodce nám ukazoval větrací šachty, odbočky i místa, kde vojáci čekali na rozkazy. Každá chodba měla svůj přesně daný účel. Nic tu nevzniklo náhodou.
Když jsme se po prohlídce znovu nadechli čerstvého vzduchu, děti si oddechly. „To bylo lepší než nějaký dobrodružný film,“ usmála se Eliška.
Od Bastionu I jsme pokračovali k Bastionu IX. Na jeho valech jsou dnes vystaveny repliky historických kanónů a Slamáček hned využil příležitosti.
„Vidíte ten tvar bastionu? Nebyl kvůli tomu, aby vypadal hezky. Obránci odsud mohli palbou pokrýt prostor před hradbami z několika směrů najednou. Právě proto patřily bastionové pevnosti ve své době k nejmodernějším obranným stavbám.“
Mates si okamžitě stoupl za jedno z děl. „Tak odsud bych hlídal já!“ Smích se rozlehl po celém bastionu.
Další zastávkou byl Bastion X. Expozice představovala vývoj bastionových pevností, každodenní život vojáků i vojenské zdravotnictví během světových válek.
„Čendo, tohle je něco pro tebe,“ ukázala Eliška na staré zdravotnické nástroje. Chvíli jsem si je prohlížel.
„Dnes máme moderní vybavení. Tehdy měli hlavně zkušenosti, odvahu a šikovné ruce. Zachraňovat životy museli v podmínkách, které si dnes jen těžko dokážeme představit.“
Na závěr jsme navštívili Ravelin XIV. Tady nám teprve došlo, že Josefov není jen několik hradeb a jedno podzemí. Bastiony, raveliny, kasematy i podzemní chodby byly navrženy tak, aby se při obraně pevnosti vzájemně podporovaly. Každá část měla své místo a společně vytvářely jeden z nejpropracovanějších pevnostních systémů habsburské monarchie.
Když jsme odcházeli, Mates se ještě jednou otočil k mohutným cihlovým hradbám.
„Víš, Čendo… zvenku to vypadá jako obyčejné město. Ale pod ním je úplně jiný svět.“ Usmál jsem se. „A právě proto sem stojí za to přijet.“
Poslední večer na Rozkoši, nikdo už moc nemluvil. Děti si mezi sebou ukazovaly fotografie z podzemí a plánovaly, kam se Tuláci vydají příště.
V neděli jsme sbalili stany, vydali se zpět na nádraží v České Skalici a vlak nás odvezl domů. Když jsem se díval na unavené, ale spokojené tváře dětí, uvědomil jsem si, že právě proto podobné výpravy pořádáme. Aby děti nepoznávaly historii jen z učebnic, ale vlastníma očima. Aby mohly projít podzemím Bastionu I, dotknout se hradeb Josefova a zjistit, že i více než dvě stě let stará pevnost dokáže probudit zvědavost, dobrodružství i úctu k lidem, kteří ji postavili. A přesně kvůli takovým víkendům stojí za to být Tulákem.
❤️ Podpořte tvorbu webu Po stezkách
Pokud se vám naše články líbí a chcete podpořit vznik dalších příběhů o historii, vandrech a zapomenutých místech, můžete přispět libovolnou částkou.
Děkujeme za každou podporu.
Každý příspěvek pomáhá financovat provoz webu, cestování za novými místy i tvorbu dalších článků.
