Vypráví Eliška
Když se mě někdo zeptá, jak vypadá můj nejhezčí den v přírodě, nemusím dlouho přemýšlet. Vzpomenu si na jeden červnový víkend, kdy jsme s tátou vyrazili do Jinošova hledat devět lesních studánek. Tehdy jsem ještě netušila, že si z toho vandru neodvezu jen pár fotek, ale hlavně vzpomínku, která mi zůstane v hlavě mnohem déle než všechny obrázky v telefonu.
Do Jinošova jsme přijeli brzy ráno. Vzduch byl příjemně chladný, tráva byla mokrá od rosy a všude kolem byl takový klid, že jsme slyšeli zpívat ptáky ještě dřív, než jsme vstoupili do lesa. Táta si upravil batoh, podíval se na mapu a usmál se.
„Tak co, průzkumnice? Jdeme hledat studánky?“ „A všechny najdeme? „Když budeš dobře koukat, tak určitě. To byla výzva přesně pro mě.
Jakmile jsme nechali poslední domy za zády, připadala jsem si, jako bychom vstoupili do úplně jiného světa. Místo aut šuměly stromy, místo lidí kolem pobíhali ptáci a ve vzduchu byla cítit vůně lesa, kterou doma prostě nezažijete. Najednou jsem pochopila, proč táta říká, že les umí člověka uklidnit lépe než cokoliv jiného.
První byla Dolíhalova studánka. Voda tiše vytékala zpod dřevěné stříšky a byla tak průzračná, že jsem viděla každý kamínek na dně.
Táta nabral vodu do dlaní a podal mi ji „Ochutnej. Napila jsem se a překvapeně se rozesmála. „Ta chutná úplně jinak. „To je voda, která přicestovala lesem,“ odpověděl.
Sedli jsme si na lavičku a chvíli nic neříkali. Jen jsme poslouchali, jak voda tiše zurčí „Víš, co je zvláštní?“ zeptala jsem se. „Copak? „Že vůbec nemám chuť koukat do mobilu. Táta se usmál. „Tak to les zase jednou vyhrál.“
Cestou k další studánce jsme si povídali skoro o všem. O vandrech, které táta zažil, když byl mladší, o místech, kam bychom se jednou mohli podívat, i o tom, jaké by to bylo projít někdy celý hřeben hor jen s batohem na zádech.
„Kolik kilometrů jsi ušel nejvíc?“ zeptala jsem se. „Za jeden den ?Asi čtyřicet. Podívala jsem se na něj „To snad ani není možné. Zasmál se. „Neboj, jednou to zvládneš taky. „Ale nejdřív si pořídím větší batoh.“ Tentokrát jsme se smáli oba.
Když jsme došli ke Hraběcí studánce, najednou se les úplně ztišil. Uslyšeli jsme zapraskání větve a na protějším svahu stála srna. Dívala se na nás stejně zvědavě, jako jsme se dívali my na ni.
Táta jen zašeptal. „Ani se nehýbej. Stála jsem jako socha. Po chvilce srna několika lehkými skoky zmizela mezi stromy.
„To bylo hezčí než v zoologické,“ řekla jsem potichu „Protože tady jsme byli na návštěvě my. Ta věta mi zůstala v hlavě ještě dlouho.
Postupně jsme navštívili Karlovu, Kalinovu i Panskou studánku. U každé jsme se na chvíli zastavili, doplnili vodu nebo si jen sedli a poslouchali les. K obědu jsme měli obyčejný chleba se sýrem a jablko, ale připadalo mi, že lepší oběd jsem snad nikdy nejedla.
„Jak to, že v lese všechno chutná líp?“ zeptala jsem se. „Protože sis to sem musela donést,“ odpověděl táta „Takže je to odměna? „Přesně tak.“
Nejvíc se mi líbilo u Studánky U Korbele. Seděli jsme na mechu a táta mě požádal, ať zavřu oči.
„Co slyšíš? Nejdřív jsem nevěděla Pak jsem začala rozeznávat jednotlivé zvuky. Zurčení vody Vítr. Datla Ptáky. A někde v dálce kukačku „Les vlastně není nikdy tichý,“ řekla jsem Táta přikývl „Jen jsme zapomněli poslouchat.“
K večeru jsme došli ke Studánce V Hrdle. Jen kousek od ní stál turistický přístřešek, kde jsme se rozhodli přespat.
„Tak co říkáš našemu hotelu?“ zeptal se táta.Rozhlédla jsem se kolem sebe „Má ten nejhezčí výhled na světě. „A kolik má hvězdiček?.Podívala jsem se na oblohu „Milion.“
Večeři jsme si uvařili na malém vařiči a dlouho seděli před přístřeškem. Slunce pomalu mizelo za stromy a les se ukládal ke spánku.
„Tati?“ zeptala jsem se. „Ano? „Myslíš, že si tenhle den budeme pamatovat, až budu dospělá? Podíval se na mě a chvíli mlčel.
„Na některé výlety člověk zapomene. Ale na ty, které prožije s někým, koho má rád, se nezapomíná. V tu chvíli jsem věděla, že má pravdu.
V noci mě probudilo houkání sovy. Chvíli jsem poslouchala studánku a zase usnula.
Ráno jsem vstala dřív než táta. Seděla jsem před přístřeškem s hrnkem čaje a pozorovala slunce, jak pomalu prosvítá mezi stromy. Bylo to jedno z těch rán, kdy nikam nemusíte spěchat a přesto máte pocit, že jste přesně tam, kde máte být.
Když jsme odcházeli, ještě jednou jsem se ohlédla ke studánce Neodnášela jsem si odtud žádný suvenýr ani nic, co bych mohla vystavit doma na poličce. Odnášela jsem si něco mnohem cennějšího. Zjistila jsem, že i obyčejný den v lese se může proměnit v dobrodružství, když ho prožijete s člověkem, který vás naučí dívat se kolem sebe.
A myslím, že právě proto se na ten červnový vandr nikdy nezapomíná.
zdroj. mapy com
