Divoká Orlice si mezi skalami Orlických hor vyhloubila jednu z nejkrásnějších soutěsek v Česku. Zemská brána spojuje příběhy obchodníků, pašeráků i dávných legend s divokou přírodou, která dodnes bere dech.
Slyšíš to?“
Eliška se zastavila ještě dřív, než jsme došli ke kamennému mostu. Les kolem nás byl téměř tichý, ale z hloubky údolí se ozýval nepřetržitý hukot.
„Řeka?“ zeptala se.
„Řeka,“ přikývl jsem. „A ne ledajaká. Divoká Orlice. Ta si během dlouhého geologického vývoje vyhloubila tohle průlomové údolí skrz skály Orlických hor.“
Udělali jsme několik kroků a mezi stromy se objevil kamenný most. Elegantní oblouk z opracovaných kvádrů překlenoval řeku už od počátku 20. století. Pod ním se voda valila přes balvany, vířila v peřejích a rozbíjela se o skály v oblacích bílé pěny.
Eliška se opřela o zábradlí. „Tohle jsem nečekala.“
Musel jsem souhlasit. Fotografie Zemské brány jsou krásné, ale skutečnost je mnohem působivější. Divoká Orlice zde proráží úzké skalnaté údolí, které po staletí tvořilo přirozenou hranici mezi historickými zeměmi. Právě odtud pochází název Zemská brána.
„Představ si, že tudy před stovkami let putovali obchodníci, formani i pocestní,“ řekl jsem.
„A proč právě tudy?“
„Protože údolí bylo jednou z důležitých spojnic mezi českým vnitrozemím a Kladskem. V době, kdy neexistovaly silnice ani železnice, vedly podobné cesty často právě podél řek.“
Eliška se rozhlédla po skalách. „A byli tu i pašeráci?“
„Podle vyprávění ano. Hranice bývala blízko a lesy nabízely spoustu úkrytů. Odtud také pochází příběhy, které se tu vyprávějí dodnes.“
Stezka se vinula vysoko nad řekou. Místy jsme procházeli mezi balvany, jinde pod skalními stěnami porostlými mechem. Každou chvíli se mezi stromy otevřel výhled na peřeje hluboko pod námi.
„Tohle vypadá skoro jako někde v horách na severu Evropy,“ poznamenala Eliška.
„A když přijde jarní tání nebo vydatné deště, bývá Divoká Orlice skutečně divoká. Proto ji mají rádi i vodáci.“
Řeka pod námi nepřestávala hučet. V některých místech se zdála klidná, ale o pár metrů dál se vrhala mezi balvany s nečekanou silou.
Po několika minutách jsme dorazili pod mohutnou skalní stěnu. „Ledříčkova skála,“ přečetla Eliška z informační tabule.
„A teď přichází jedna z nejznámějších zdejších legend.“ „Tak povídej.“
„Podle pověsti se v jeskyni ukrýval loupežník Ledříček. Někteří ho líčili jako zbojníka, jiní jako ochránce chudých. Co je na tom pravdy, už dnes nikdo neví.“
Eliška si prohlížela temné pukliny ve skále. „Takže žádný jistý poklad?“ „Jen legenda. Ale někdy bývají příběhy cennější než zlato.“
Na chvíli jsme zůstali stát. Nad námi se tyčila skála, pod námi hučela řeka a člověk snadno pochopil, proč právě tady vznikaly podobné pověsti.
O kus dál jsme dorazili k Pašerácké lávce. „Tohle vypadá jako místo z dobrodružného filmu.“
Úzká lávka se klenula nad proudem Divoké Orlice a připomínala dobu, kdy zdejší kraj nebyl jen turistickým cílem, ale také místem každodenního života lidí na obou stranách hranice.
„Takže tady chodili pašeráci?“ „Název tomu napovídá. Ať už je pravda jakákoli, podobné příběhy sem prostě patří.“
Najednou jsme uslyšeli zapraskání větví. Křup. Pak znovu. Křup. Eliška se zastavila. „Co to bylo?“ Pohlédl jsem mezi smrky. Na okamžik bylo ticho.
Pak se ve stínu lesa objevil jelen. Mohutný samec se na nás krátce podíval a pomalu zmizel mezi stromy. „Tak to bylo lepší než všechny legendy dohromady,“ vydechla.
„Příroda si občas připraví vlastní překvapení.“
Čím dál jsme šli, tím více bylo cítit sílu zdejší krajiny. Skalní stěny se zvedaly nad řekou, les voněl pryskyřicí a všude kolem vládl zvláštní klid.
Právě proto byla oblast v roce 1987 vyhlášena přírodní rezervací. Na více než devadesáti hektarech chráněného území se zachovalo jedinečné průlomové údolí, cenné lesní porosty, skalní útvary i řada vzácných druhů rostlin a živočichů.
Jenže podobná fakta člověk na stezce rychle pustí z hlavy. Mnohem víc si zapamatuje hukot řeky. Vůni mokrého mechu. Hru světla mezi smrky.
A pocit, že za další zatáčkou může čekat nový příběh.
Když jsme se vraceli zpět ke kamennému mostu, slunce už stálo vysoko nad údolím.
„Tak co?“ zeptal jsem se. „Poklad jsme nenašli.“ „To je pravda.“„Ale víš co?“ „Co?“ „Myslím, že Zemská brána je poklad sama o sobě.“
Podíval jsem se ještě jednou do hlubokého údolí. Divoká Orlice dál narážela do balvanů stejně jako před stovkami a tisíci let.
Kupci zmizeli. Pašeráci také. Legendy však zůstaly.
Stejně jako řeka, která si mezi skalami otevřela vlastní bránu do srdce Orlických hor.
Zemská brána, Divoká Orlice , Geologie, Zemská brána
