Tak kam vlastně jdeme?“ zeptala se Bára…
Mezi skalami ukrytými hluboko v lesích Hostýnských vrchů jsme hledali staré trampské osady, zapomenuté stezky a kus opravdové svobody. Výprava do Čerňavy se proměnila v cestu za příběhy, které les vypráví jen těm, kdo umí naslouchat.
„Tak kam vlastně jdeme?“ zeptala se Bára a přehodila si batoh na druhé rameno.
„Prý do míst, kde se čas trochu zastavil,“ usmál se Venca a vytáhl z kapsy pomačkanou mapu. „Aspoň to říkal starý tramp Šedivák, když nám o tom vyprávěl.“
Bylo pozdní léto. Lesy Hostýnských vrchů ještě voněly teplými dny, ale rána už připomínala blížící se podzim. Čtyři kamarádi, Venca, Bára, Kocour a Ferda, se vydali na výpravu, o které slyšeli jen z vyprávění starých trampů. Nehledali rozhledny ani turistické atrakce. Chtěli objevit místa, kde dodnes přežívá duch starého trampingu.
Stezka se brzy změnila v úzkou pěšinu. Les houstl a mezi stromy začaly vystupovat šedé skály. Někde v korunách zakřičel krkavec. „Tady by člověk čekal, že za každým stromem potká loupežníka,“ zasmál se Kocour. „Nebo vodníka bez rybníka,“ dodala Bára.
Cesta se stáčela mezi balvany. Na některých byly vyryté staré nápisy, letopočty a podivné značky. Venca si klekl k jednomu z nich. „Podívejte. 1957“
„To už je pěkných pár let,“ pokýval hlavou Ferda.
Nikdo nevěděl, kdo ten nápis vytesal. Možná trampové, možná lesní dělníci, možná někdo úplně jiný. Přesto měl člověk pocit, že se dotýká kousku minulosti.
Po poledni dorazili na malou mýtinu ukrytou mezi skalami. Uprostřed stál jednoduchý srub. Nebyl velký ani okázalý. Dřevo na stěnách neslo stopy mnoha zim a střechu porůstal mech.
„Tak tohle je ono?“ zašeptala Bára.
Nikdo neodpověděl. Nebylo třeba.
Místo mělo zvláštní atmosféru. Jako by sem hluk okolního světa vůbec nepronikal. Jen vítr si pohrával s větvemi stromů a odněkud z lesa bylo slyšet datla.
Vedle srubu našli ohniště. Kameny byly očazené a kolem leželo několik špalků na sezení.
„Kolik lidí tady asi sedělo?“ zamyslel se Ferda.
„Tisíce,“ řekl tiše Venca. „A každý měl svůj příběh.“
Rozdělali malý oheň. Ne kvůli teplu. Spíš z úcty k místu. Plameny tančily mezi kameny a kouř se pomalu zvedal ke korunám stromů. Odpoledne strávili touláním po okolních skalách. Objevovali úzké průchody, převisy i malé vyhlídky. Každá skála vypadala jinak. Některé připomínaly strážce lesa, jiné zkamenělá zvířata.
Když se začalo stmívat, usedli znovu k ohni.
„Myslíte, že se sem ještě vrátíme?“ zeptala se Bára.
Kocour se pousmál. „Na některá místa člověk přijede jednou. A některá si ho zavolají zpátky.“
Nad lesem se objevily první hvězdy. Oheň tiše praskal a noc pomalu přebírala vládu nad krajinou.
V tu chvíli si všichni uvědomili, že to nejcennější, co dnes našli, nebyla osada ani starý srub. Byl to pocit svobody. Ten zvláštní klid, který člověk zažije jen daleko od silnic, telefonů a spěchu.
Ráno oheň pečlivě uhasili, uklidili po sobě poslední drobnosti a vydali se zpět do civilizace. Když se po několika hodinách ohlédli z posledního hřebene, les už skrýval všechna svá tajemství. A možná právě proto jsou taková místa krásná. Neukazují se každému.
Jen těm, kteří přijdou s pokorou, dobrou náladou a chutí na chvíli zapomenout na svět za hranicí lesa.
– – –
Možná právě proto mají místa jako Čerňava a Smrdutá takové kouzlo. Nejsou to jen skály, lesy a trampské chaty. Jsou to stopy lidí, kteří sem po generace přicházeli hledat svobodu, kamarádství a klid daleko od ruchu měst. Tramping totiž nikdy nebyl jen o chození po horách. Je o večerech u ohně, kdy se zpívá do tmy, o ranní rose na celtě, o vůni kouře v oblečení a o příbězích, které se vyprávějí znovu a znovu každé další generaci tuláků.
Když člověk sedí mezi skalami a poslouchá vítr v korunách stromů, snadno pochopí, proč se sem trampové vracejí celý život. V době plné spěchu a obrazovek nabízí tramping něco vzácného, možnost na chvíli zpomalit, dívat se kolem sebe a uvědomit si, že ke štěstí často stačí jen dobrá parta, kytara, praskající oheň a cesta vedoucí neznámo kam. A právě proto zůstává tramping živý i dnes, stejně jako před desítkami let.
