Cyklohráček do Lužce nedojel. Výlet, na který jsme se těšili, si budeme muset zopakovat

Cyklohráček do Lužce nedojel. Výlet, na který jsme se těšili, si budeme muset zopakovat

Některé výlety začínají už dlouho před odjezdem. Stačí si prohlédnout trasu na mapě, přečíst si, kudy vlak pojede, a představivost začne pracovat naplno. Přesně tak jsme to měli i my.


Ve čtvrtek 23. července jsme se těšili na mimořádnou jízdu Cyklohráčku do Lužce nad Vltavou. Nebyl to jen obyčejný výlet vlakem. Měla to být cesta jednou z nejkrásnějších železničních tratí ve středních Čechách.


Před očima jsme už viděli Vltavu klikatící se pod skalami, romantické kaňony mezi Prahou a Kralupy, tunely vyražené do skály i okamžik, kdy se mezi stromy objeví silueta renesančního zámku v Nelahozevsi. A pak ještě Lužec nad Vltavou se svým známým zdvihacím železničním mostem, technickou zajímavostí, kterou člověk nevidí každý den.


Jenže tentokrát zůstalo jen u představ.
Technická závada na osobních vozech nedovolila pokračovat v plánované jízdě a spoje do Lužce nad Vltavou byly zrušeny. Chvíli bylo na nástupišti cítit zklamání. Děti, rodiče i železniční nadšenci se těšili na den plný zážitků. Místo cvakání kol na kolejích přišla zpráva, že dnes to nepůjde.


Takové chvíle samozřejmě zamrzí. Na druhou stranu je dobře, že na železnici stále platí jednoduché pravidlo – bezpečnost je vždy důležitější než dodržení jízdního řádu. Pokud není souprava v pořádku, nemá na trať vyjet.


Domů jsme si tentokrát neodváželi fotografie z výletu, ale jen jedno přání. Aby se Cyklohráček na tuto krásnou trasu brzy vrátil. Protože některé cesty si člověk nechce nechat ujít jen kvůli jedné nečekané závadě.

Trať z Kralup nad Vltavou do Lužce nad Vltavou vznikla na konci 19. století jako důležité spojení pro místní průmysl, zemědělství i obyvatele Polabí. Největší zajímavostí je dodnes železniční zdvihací most přes Vltavu v Lužci nad Vltavou, jediný svého druhu v České republice.

Když je potřeba, jeho mostovka se zvedne, aby mohly po řece proplout vyšší lodě. Právě spojení železnice, řeky a krásné krajiny dělá z této tratě jednu z nejzajímavějších výletních železničních tras u nás.

Autor

  • Drobek
    Drobek je čtyřicetiletý tramp, hvězdář a člověk, kterého odjakživa přitahují příběhy, které se někam nevešly do učebnic. Zajímá ho hlavně novodobá historie, období, kdy se dějiny ještě nedají číst jen z archivů, protože jejich stopy jsou pořád kolem nás. V krajině, ve starých domech, na nádražích, v lesích i v příbězích lidí, kteří si některé věci nesli celý život v sobě.

    Když má čas, vezme batoh, spacák a vyrazí. Nemusí přitom jít o žádnou velkou výpravu. Někdy stačí obyčejná cesta, která vede kolem místa, o kterém člověk nic neví. Právě tam totiž často začínají ty nejlepší příběhy. Jeden starý nápis, zarostlá cesta, opuštěná stavba nebo pár řádků v kronice a Drobek má důvod zjistit, co se tam kdysi vlastně stalo.

    Tramping má rád nejen kvůli chození po lesích. Je v něm něco, co se těžko vysvětluje člověku, který nikdy nespal pod širákem, nešel několik kilometrů jen proto, aby si večer mohl sednout k ohni, nebo ráno nevstal do rosy s vědomím, že dnes zase není kam spěchat. A právě spojení trampingu a historie ho baví nejvíc. Staré stezky totiž často vedou krajinou, která má mnohem víc paměti, než se na první pohled zdá.

    Druhou jeho vášní je obloha. Hvězdářství ho naučilo dívat se trochu dál než jen na to, co máme před nosem. Zatímco většina lidí večer vidí tmu, Drobek v ní hledá hvězdy, souhvězdí a příběhy staré miliony let. Možná i proto má rád místa, kde není moc světel a kde člověka v noci neruší nic jiného než oheň a obloha.

    Ve svých textech se snaží hledat hlavně člověka. Nejde mu jen o data, letopočty a seznamy událostí. Zajímá ho, co lidé prožívali, proč se rozhodovali právě tak, jak se rozhodovali, a co po nich zůstalo. Proto rád chodí přímo na místa, o kterých píše. Historie je podle něj mnohem zajímavější, když se na ni dá dívat z místa, kde se skutečně odehrála.

    A má ještě jednu vlastnost, která se do běžných autorských medailonků většinou nepíše.

    Nemá rád těsné prostory.

    Ne že by trpěl klaustrofobií. Jen je potřeba respektovat fyzikální zákony. Drobek se tam prostě nevejde.

    A tak raději zůstává venku. V lese, pod hvězdami, na cestě a u příběhů, které ještě stojí za to objevit.