Na Sázavu se nejezdí jen kvůli vodě. Stačí sednout do Posázavského pacifiku, hodit usárnu na záda a člověk rychle pochopí, proč se sem trampové vracejí už více než sto let. Některá místa totiž nestárnou.
Říká se, že každá správná řeka má svůj hlas. Vltava hučí, Berounka si jen tak brumlá, ale Sázava? Ta vypráví. Jen musíte na chvíli zavřít pusu a otevřít uši. Což je pro některé vandráky skoro nadlidský výkon.
Vlak zastaví v Pikovicích, dveře syknou a ven se vyhrnou lidé všeho druhu. Turisté s trekovými holemi, vodáci hledající hospodu a mezi nimi pár vousáčů, kterým usárna pamatuje dobu, kdy byl ešus jedinou sociální sítí.
Někdo tomu říká výlet. Tramp ví, že je doma.
Právě údolí Sázavy patří k nejvýznamnějším místům, kde se po vzniku Československa začal rozvíjet český tramping. Mladí lidé sem jezdili z Prahy hledat svobodu, kamarádství a pobyt v přírodě. Oheň, řeka a víkend pod širákem se pro mnohé staly životním stylem.
Mezi trampy se pro Sázavu už od dvacátých let minulého století vžil název Zlatá řeka. Stejně známá je přezdívka Posázavský pacifik pro železniční trať vedoucí malebným údolím řeky. Když člověk sedí u otevřeného okna motorového vlaku a kolem ubíhají skály, borovice a peřeje, pochopí, že podobné přezdívky nevznikají náhodou.
Jen pozor. Když při cestě zahlédnete mezi stromy srub, starý totem nebo vlajkový stožár, neberte to jako pozvánku na exkurzi. Trampské osady nejsou skanzen ani turistická atrakce. Jsou to místa, která si jejich členové po generace budují vlastníma rukama. Obdivovat je sluší z veřejných cest a vždy respektovat soukromý majetek.
A víte, co je na tom všem nejlepší? Že na Sázavě nemusíte nic hledat. Stačí zpomalit. Sednout si na kámen, uvařit kafe v ešusu a chvíli pozorovat řeku. Dost možná uslyšíte víc příběhů než po večeru stráveném na internetu.
Protože Zlatá řeka je pořád stejná. Jen trampové mají o pár šedin navíc.
Tento článek není průvodcem po konkrétních trampských osadách ani návodem, jak je vyhledat. Záměrně neuvádím jejich přesné názvy ani polohu. Mnohé z nich jsou soukromými místy, která jejich členové po desetiletí budují, opravují a udržují vlastníma rukama. Nejsou turistickou atrakcí ani skanzenem pod širým nebem, ale živou součástí české trampské tradice.
K trampingu od jeho počátků patří úcta k přírodě, kamarádství i respekt k soukromí druhých. Právě proto se mezi trampy nikdy běžně nezveřejňovaly přesné polohy osad a srubů. Kdo se s trampingem opravdu seznámí, brzy pochopí, že největší hodnotou těchto míst nejsou jejich stavby, ale lidé, kteří jim dávají život.
Pokud se vydáte do Posázaví, užívejte si krásu krajiny, veřejné turistické cesty, výhledy na řeku i jedinečnou atmosféru kraje, kde se více než sto let píší dějiny českého trampingu. A pokud cestou zahlédnete mezi stromy srub, totem nebo stožár s vlajkou, berte je jako tichou připomínku této tradice, nikoli jako pozvání ke vstupu.
Děkuji všem trampům, kteří svým vztahem k přírodě, kamarádstvím a úctou k tradicím pomáhají uchovávat jedinečný fenomén českého trampingu i pro další generace.
❤️ Podpořte tvorbu webu Po stezkách
Pokud se vám naše články líbí a chcete podpořit vznik dalších příběhů o historii, vandrech a zapomenutých místech, můžete přispět libovolnou částkou.
Děkujeme za každou podporu.
Každý příspěvek pomáhá financovat provoz webu, cestování za novými místy i tvorbu dalších článků.
