Král Šumavy – Josef Hasil převedl desítky lidí přes hranice

V mrazivých lesích Šumavy vedl Josef Hasil stovky lidí za svobodu. Honěný hlídkami Pohraniční stráže riskoval vše. Stal se legendou, „Králem Šumavy“.

V mrazivých lesích Šumavy vedl Josef Hasil stovky lidí za svobodu. Honěný hlídkami Pohraniční stráže riskoval vše. Stal se legendou, „Králem Šumavy

Šumavské hvozdy byly v zimních měsících tiché. Sníh pokrýval všechny cesty a lesy, mráz kousal do tváří každého, kdo se odvážil přiblížit k železné oponě. V tomto nehostinném počasí se lesem plížil Josef Hasil, přezdívaný „Král Šumavy“. Vedl skupinku uprchlíků směrem k západu, mladého studenta, manželský pár s malým dítětem a staršího učitele. Každý krok byl risk, každé prasknutí větve mohlo znamenat smrt.

Hasil znal Šumavu dokonale. Věděl, kudy vedou staré průsmyky, kde jsou bunkry, řopíky z 2.republiky, opevnění, které hlídky Pohraniční stráže neznaly. Jeho zkušenosti z partyzánských let během druhé světové války mu poskytly nejen znalosti terénu, ale i nervy z oceli.

Jednou v mrazu a husté mlze vedl Hasil skupinu uprchlíků hřebenem Šumavy. Z dálky zaslechli zvuk motoru a tlumená světla pohraničníků osvětlující cestu. „Pohraničníci!“ zašeptal Hasil. Skupina okamžitě spadla do sněhem pokrytých roklí a přikrčila se pod padlé stromy. Hlídka Pohraniční stráže projela jen pár metrů od nich, aniž by je zahlédla. Hasil trval na tom, aby nikdo nevydal jediný zvuk, a čekali, až hlídka zmizí. Po hodině napětí pokračovali dál, jen aby zjistili, že další dvojice pohraničníků se vydala pěšky po jejich stopách. Hasil použil starou lesní cestu, kterou znal jen on, a vedl skupinu přes zasněžený svah, kde jeden špatný krok mohl znamenat pád desítky metrů dolů.

Přestřelka u Českých Žlebů

V září 1950 byla Hasilova rodina zasažena tragédií. Při jednom z přechodů hranice u Českých Žlebů došlo k přestřelce s hlídkou Pohraniční stráže. Jeho bratr Bohumil byl smrtelně zraněn, když jej zasáhlo devět kulek. Hasil sám unikl mezi stromy a skalami, přičemž střely svištěly kolem něj. Ten den ztratil nejen bratra, ale i pocit bezpečí, uvědomil si, že každá další mise může být poslední. Přesto nepřestal pomáhat lidem, kteří toužili po svobodě.

Životní cesta Josefa Hasila

Josef Hasil se narodil 8. února 1924 v Zábrdí u Prachatic. Vyrůstal v chudé rodině a během druhé světové války byl nuceně nasazen v bavorském Pasově. V březnu 1945 uprchl a připojil se k partyzánům. Po válce pracoval jako bednář a v lednu 1948 nastoupil k Sboru národní bezpečnosti v oblasti Zvonková u Horní Plané. Po únorovém puči se rozhodl pomáhat lidem uniknout na Západ.

Hlídky Pohraniční stráže, od roku 1948 hlavní složka střežící hranici, jej neustále pronásledovaly. Přes stovky kilometrů a desítky misí Hasil pomohl stovkám lidí uniknout z komunistického Československa.

Po uzavření železné opony v roce 1953 emigroval do USA, kde se oženil, pracoval v automobilce General Motors a stal se aktivním členem české komunity v Bostonu. Po sametové revoluci se vrátil do Čech, aby se setkal s lidmi, kterým pomohl uniknout režimu.

V roce 2001 mu prezident Václav Havel udělil Medaili Za hrdinství. Seriál „Král Šumavy: Agent chodec“ z roku 2025 přiblížil dramatické honičky, napětí a odhodlání, které provázely jeho životní misi. Josef Hasil zemřel 15. listopadu 2019 v Chicagu ve věku 95 let. Jeho příběh zůstává symbolem odvahy, lidskosti a neúnavného boje za svobodu druhých.

Dovětek

Josef Hasil, muž, kterému se přezdívalo „Král Šumavy“, nebyl žádný romantický hrdina z filmu. Byl to skutečný člověk z masa a kostí, který znal les jako svůj domov a neohnul se před režimem.
Válka z něj udělala odhodlaného muže, komunistický převrat z něj udělal odbojáře.

Po desítkách úspěšných převodů přes hranici byl nakonec donucen odejít natrvalo. V roce 1953 emigroval do Spojených států, kde se usadil v Chicagu a pracoval jako dělník. Nikdy se ale nepřestal zajímat o osud Šumavy ani lidí, které za železnou oponu zanechal.

Komunistický režim ho označil za zrádce a špiona, ale pro stovky lidí, kterým pomohl na svobodu, zůstal symbolem odvahy, cti a víry v lidskou důstojnost.

Do Česka se vrátil až po roce 1989, už jako starý muž. Prošel znovu lesy, které kdysi znamenaly hranici mezi životem a smrtí.
Stál u rozpadajícího se řopíku, hladil mech na betonu a řekl prý prostě.

Tady někde zůstalo moje mládí, i moje Šumava

Zemřel v roce 2019 ve věku 95 let.Jeho jméno dnes nese nejen film, ale i pamětní desky a vzpomínky těch, kteří díky němu přežili.A především, v kronikách Šumavy zůstane navždy jako ten, který se nebál přejít hranici, když ostatní zůstávali stát.

Hasil, Pohraniční stráž , Král Šumavy,

Autor

  • Drobek
    Drobek je čtyřicetiletý tramp, hvězdář a člověk, kterého odjakživa přitahují příběhy, které se někam nevešly do učebnic. Zajímá ho hlavně novodobá historie, období, kdy se dějiny ještě nedají číst jen z archivů, protože jejich stopy jsou pořád kolem nás. V krajině, ve starých domech, na nádražích, v lesích i v příbězích lidí, kteří si některé věci nesli celý život v sobě.

    Když má čas, vezme batoh, spacák a vyrazí. Nemusí přitom jít o žádnou velkou výpravu. Někdy stačí obyčejná cesta, která vede kolem místa, o kterém člověk nic neví. Právě tam totiž často začínají ty nejlepší příběhy. Jeden starý nápis, zarostlá cesta, opuštěná stavba nebo pár řádků v kronice a Drobek má důvod zjistit, co se tam kdysi vlastně stalo.

    Tramping má rád nejen kvůli chození po lesích. Je v něm něco, co se těžko vysvětluje člověku, který nikdy nespal pod širákem, nešel několik kilometrů jen proto, aby si večer mohl sednout k ohni, nebo ráno nevstal do rosy s vědomím, že dnes zase není kam spěchat. A právě spojení trampingu a historie ho baví nejvíc. Staré stezky totiž často vedou krajinou, která má mnohem víc paměti, než se na první pohled zdá.

    Druhou jeho vášní je obloha. Hvězdářství ho naučilo dívat se trochu dál než jen na to, co máme před nosem. Zatímco většina lidí večer vidí tmu, Drobek v ní hledá hvězdy, souhvězdí a příběhy staré miliony let. Možná i proto má rád místa, kde není moc světel a kde člověka v noci neruší nic jiného než oheň a obloha.

    Ve svých textech se snaží hledat hlavně člověka. Nejde mu jen o data, letopočty a seznamy událostí. Zajímá ho, co lidé prožívali, proč se rozhodovali právě tak, jak se rozhodovali, a co po nich zůstalo. Proto rád chodí přímo na místa, o kterých píše. Historie je podle něj mnohem zajímavější, když se na ni dá dívat z místa, kde se skutečně odehrála.

    A má ještě jednu vlastnost, která se do běžných autorských medailonků většinou nepíše.

    Nemá rád těsné prostory.

    Ne že by trpěl klaustrofobií. Jen je potřeba respektovat fyzikální zákony. Drobek se tam prostě nevejde.

    A tak raději zůstává venku. V lese, pod hvězdami, na cestě a u příběhů, které ještě stojí za to objevit.