V pátek mívaly vlaky do trampských krajů svou nezaměnitelnou atmosféru. Vagony plné trampů, usárny na zádech, kytary přes rameno. Sotva se vlak rozjel, už někde hrála muzika. Trampské písničky se nesly vagony a mezi nimi se ozývalo známé „AHOJ!“
Dneska už je to jiné. Člověk občas zavzpomíná, jaké to bývalo, když se v pátek odpoledne vyráželo do lesů a skal. Kde je ta doba? Ale vzpomínky zůstávají. A některé vandry se člověku vybaví i po letech, jako by se odehrály teprve včera.
Ten náš na Ostaš se psal v roce 2016. Vyrazili jsme čtyři, já Buřt, Pepíno, Slabák a Miky. Čtyři staří známí, které to zase táhlo ven, pryč od všedních starostí. Vystoupili jsme na nádraží v Teplicích nad Metují a dál pokračovali po svých. V roce 2016 tam ještě fungovala nádražní hospůdka, kam se člověk mohl před cestou nebo po návratu zastavit. Takové drobnosti dnes člověku připomenou, jak se místa i časy mění.
Na Ostaš jsme nechtěli spěchat. Vandr přece není závod a člověk nemusí mít každý kilometr naplánovaný na minutu. Z Teplic jsme se vydali přes Lachov a údolím Klučanky. Cesta se pomalu vzdalovala od nádraží a civilizace a kolem nás přibývalo lesa, skal a ticha. Přesně kvůli tomu jsme vyrazili. Když člověk chodí po lesích dost dlouho, zjistí, že nejhezčí chvíle často přijdou bez velkých plánů. Stačí dobrá parta, pohodlné tempo a cesta, která vede správným směrem. Povídali jsme si, občas jsme se zastavili a nikam jsme se nehnali. Vždyť jsme měli před sebou celý vandr.
Ostaš nás přivítal svými skalami a lesními zákoutími. Tady se člověk nemusí snažit hledat krásu. Stačí se dívat kolem sebe. Skalní chodby, úzké průchody a kamenné útvary, které příroda vytvořila za dlouhé věky, mají svoje kouzlo. Prošli jsme Horním labyrintem a zastavili se i u míst, kde se mezi skalami otevírají pohledy do okolní krajiny.
Některé skály mají jména, která člověku zůstanou v paměti. Když se na ně člověk zadívá, snadno pochopí, proč jim lidé taková jména dali. Fantazie tu pracuje sama a není třeba jí pomáhat nějakými učenými řečmi.
Zajímavá je také Sluj českých bratří, s níž se pojí tradice o tajných setkáních evangelíků v dobách náboženského pronásledování. Ať už se konkrétní události odehrály přesně tak, jak vypráví pověst, nebo se příběh během let proměnil, místo má zvláštní atmosféru. Člověk si tam uvědomí, že les a skály byly pro lidi útočištěm dávno předtím, než jsme do nich začali chodit s usárnou na zádech.
Prošli jsme i další skalní zákoutí a zamířili ke Kočičím skalám a Kočičímu hradu. Ostaš je kraj, kde se vyplatí nikam nespěchat. Každá odbočka může nabídnout nový pohled a za každým skalním blokem se skrývá další zajímavé místo.
K večeru jsme začali hledat místo, kde bychom složili hlavy. Nakonec jsme našli zákoutí mezi skalami, kde jsme se mohli na chvíli usadit. Nebyl to žádný kemp s lavičkami a připraveným ohništěm. Byli jsme venku, v přírodě, a tomu odpovídalo i naše zázemí.
Batohy šly dolů, člověk se trochu protáhl a najednou nebylo kam spěchat. Každý znal ten pocit, kdy po celém dni na cestě konečně odloží náklad a může si sednout. Prohodili jsme pár slov, zavzpomínali na starší vandry a na kamarády, se kterými jsme kdysi vyráželi do lesů.
A právě tehdy se člověku znovu vybaví ty páteční vlaky. Plné trampů, kytar a dobré nálady. Někde se zpívalo, jinde se vyprávěly příběhy a při míjení další party se ozývalo obyčejné, ale upřímné „AHOJ!“. Nikdo se nemusel dlouze představovat. Stačilo vědět, že máme společnou cestu a že nás to táhne ven.
Rok 2016 už je dnes minulostí, stejně jako spousta dalších vandrů. Ale když si na Ostaš vzpomenu, nevybaví se mi jen skály, lesní cesty a výhledy do kraje. Vybaví se mi hlavně kamarádi, společná cesta a ten zvláštní klid, který člověk najde daleko od každodenního shonu.
Možná už nejsou páteční vlaky plné trampů tak jako kdysi. Možná se změnily nádražní hospůdky i cesty, po kterých jsme chodívali. Ale dokud člověka těší vyrazit s batohem na zádech do lesa a večer si sednout s kamarády, něco z té staré trampské duše pořád zůstává.
Tak zase někdy na cestě, kamarádi.
AHOJ – Buřt
